svejdos.cz

Ať udělají (nebo neudělají) Svobodní cokoliv, vždy to zapříčiní odliv voličů. Je to poměrně zajímavé prokletí, které je možné dobře sledovat na jejich Facebooku. Spočívá v tom, že drtivá většina jejich sympatizantů je volí omylem, a zbytek je volí jenom jako menší zlo.

Jedna část těch co Svobodné volili omylem jsou ti co se rozhodují mezi Piráty nebo Svobodnými. Asi nikdo nemůže být větší politický mimozemšťan, než ten kdo se rozhoduje právě mezi progresivními, krajně levicovými, prounijními Piráty, a konzertivně pravicovými, euroskepcitými Svobodnými.

Druhá část jsou původní voliči ODS, kterým její umírněně levicová politika zcela vyhovovala, ale nepřekousli, to že Nečas ukradl kabelku, nebo co že to bylo za kauzu. Potažmo lidé názorově souznějící s elitářsko-korporativistickou, a až úchylně pro-bruselskou TOPkou, kteří hledají alternativu kvůli „těm Kalouskovým nakradeným miliardám“.

Ať Svobodní na FB napíšou cokoliv v souladu s jejich programem – např. když navrhnou zrušení nějakého úřadu, nějaké daně, nějaké regulace – tato skupina se tam začne bouřit, a je možné vidět záplavu komentářů ve stylu „Tak vás jsem volil naposled“, „Já jako jsem proti dotacím ale zrovna tohle, jste přehnali“ atd.

Pak je tu ještě ta druhá skupina – libertariáni, kteří Svobodné volí jakožto nejmenší zlo. Této skupině zase nikdy není ničeho dost. A když tedy Svobodní navrhnou snížení nějaké daně, tak se spustí hate na to, že tím tu daň vlastně legitimizují. Když navrhnou zrušení úřadu, spustí se hate na to, proč nezruší i jiný úřad, atd. Tato skupina pak při volbách na truc zůstane doma, takže i přesto, že jsou jim Svobodní nejblíže, tak jejich hlas nedostanou. To je ale stejně víceméně jedno, protože ta skupina je tak malá, že by nic neovlivnila.

Zásadní problém je, že ODS a TOP09 za své vlády zcela degradovaly pojem „pravice“. Když tyto strany, které samy sebe označují za pravicové převzaly vládu po 8mi letech vládnutí levicové ČSSD, tak by člověk tak nějak čekal, že politika nabere jiný směr. Nicméně nic takového se nestalo. Po jejich vládě zůstala ČR s vyšší složenou daňovou kvótou, s více různými daněmi, s více úředníky, s více zákony, více úřady, více regulacemi. Celkově tedy dovedly republiku podstatně více nalevo, než se kdy jenom ČSSD mohlo zdát. Jako bonus k tomu přidaly enormní nárůst zadlužení.

Považuje-li člověk toto, za pravicovou politiku, je zcela pochopitelné, že snižování daní, omezování regulací, rušení dotací, snižování počtu úředníků atd. považují za anarchismus, či nějakou formu extremismu.

Co se týče přístupu k Rusku, tak se mi Svobodní zdají víceméně neutrální. Nicméně i to je odvětví, kde ať udělají cokoliv své voliče ztrácí.

Není totiž výjimkou, že jeden den jsou na FB osočováni z rusofobní histerie, a druhý den z toho, že jsou placeni Kremlem.

 

 

Za totalitní praktiky považuji, když stát vytváří takové zákony, že nikdo není nevinný. Tento stav je pro stát velmi výhodný, protože s lidmi, na které něco má, se podstatně lépe spolupracuje.

Cílového stavu, lze snadno dosáhnout tak, že bude existovat ohromná, neustále se rozšiřující spousta zákonů, které lidé nejen, že nejsou schopni dodržovat, ale nejsou schopni ani mít o nich elementární přehled. Bonusem mohou být nejasné zákony, které si každý úředník může vykládat jinak.

Jakýmsi svatým grálem totalitních praktik, pak jsou protichůdné zákony, kdy dodržením jednoho člověk poruší jiný. Hraniční je třeba případ, kdy hostinskému hrozí milionové pokuty za to, když v jeho podniku bude někdo nezletilý pít alkohol (pozor, nikoliv za to, že nezletilému nalil, ale jen za to, že tam je, a pije), nehledě na to, jestli mu ho koupil někdo dospělý. Zároveň mu ale hrozí pokuta za to, když nezletilé do podniku vůbec nepustí. Hostinský musí zajistit, že v jeho podniku nebudou pít nezletilí, ale zároveň nemá oprávnění někoho legitimovat. Pokud si tedy někdo objedná pivo a odmítne ukázat občanku, ocitá se hostinský v jakési pasti, protože buď to může být agent provokatér zaměřující se na kontrolu nalévání nezletilým, nebo agent z antidiskriminačního. Ať se zachová jakkoliv, může být popotahován. Viz. aktuální příběh v hospodě Stodola House.

Další peckou je, když se člověk může stát viníkem nikoliv tím, že něco udělá, ale tím, že něco neudělá. Například, když někde proběhne vražda, tak všem občanům rozešle dopis s tím, aby se k tomu vyjádřili. Kdo tak v dané lhůtě neučiní bude považován za vraha. Na stejném principu funguje třeba placení televizních poplatků. Ať už vlastníte či nevlastníte televizní přijímač, tak ČT vám jednoho zašle dopis, kde bude žádat objasnění toho, proč ji neplatíte televizní poplatek. Pokud ve lhůtě 30ti dní neodpovíte, automaticky se z vás plátce stane, nehledě na to, jestli televizi máte, či ne. A k tomu pravděpodobně obdržíte pokutu ve výši 10 000,- Kč. Nevadí, že jste byli zrovna na dovolené. Nevadí, že pošťák ztratil dopis. Nevadí, že vám někdo vybral schránku. Nevadí, že televizi nemáte a nikdy jste neměli. Neodpověděli jste na dopis, tak plaťte.

Tímto systémem, docílíme toho, že bude-li na určitou osobu potřeba něco najít, a donutit ji ke spolupráci, máme téměř zaručen úspěch. Nicméně v masovém měřítku je to nedostatečné, protože stát sám nemá kapacitu na to, aby mohl zakleknout na všechny. Je tedy potřeba systém o něco vylepšit.

Zásadním prvkem úspěšné přípravy na totalitu, je zakleknout na podnikatele, skrz které se státní aparát pak dostane na všechny ostatní. Je to velmi výhodné, protože podnikatelů je jenom velmi omezený počet. Takový, který už je možné efektivně kontrolovat.

Proto vzniká nepřeberné množství regulací, které v podstatě není možné dodržovat. Ty nejzákeřnější věci nejsou často omílaná kontrolní hlášení či EET, které jsou zaměřeny na likvidaci živnostníků, kteří jsou pro stát nejhůře kontrolovatelní (protože je jich velký počet, a zároveň jsou nezávislí), ale něco úplně jiného. Jsou to různé větičky tu schované tu v zákonu o životním prostředí, tu v zákonu o nakládání s odpadem, či v zákonu o ochraně spotřebitele, za které zpravidla hrozí likvidační pokuty. Díky těmto větičkám může stát může stát držet pod krkem většinu podnikatelů, kteří vědí, že pokud budou neposlušní, mohou taky velice rychle skončit.

V současné chvíli je již ČR myslím velmi dobře připravena na změnu režimu. Možná toho nechopí rovnou Babiš, jsem přesvědčen, že to nebude trvat již mnoho cyklů ( důvěry v tradiční strany vystřídané „sympatickým miliardářem, který peníze přeci nepotřebuje a s těmi korupčníky už jednou pro vždy zatočí“), a Česká Republika udělá nějakého totalitního diktátora velmi šťastným.

Když politik slibuje jednoduchá a líbivá, leč nefunkční řešení složitých problémů, je to populista. Typickým příkladem líbivého, leč nefunkčního řešení, je například boj proti globálnímu oteplování. Zní to hezky – zadotujeme zelenou elektřinu a klima se umoudří. Výsledek je však takový, že se v systému utápí biliony a biliony korun, a vývoj emisí v EU se nápadně podobá vývoji například v indii, nebo ve zbytku rozvojového světa, kde ekologie zřejmě není na prvním místě.

Dalším zajímavým příkladem čirého populismu je například válka proti drogám. Prezentuje jednoduchou představu, že drogy zakážeme, a lidé přestanou fetovat. Čísla však ukazují, že rostoucí výdaje na boj proti drogám, nemají žádný vliv na počet uživatelů drog.

Příkladným populismem jsou také ženské kvóty, které pochopitelně nezajistí, že se ženy rázem stanou stejně ambiciózní a úspěšné jako muži. Nicméně pro někoho je to velmi líbivá představa.

Dalo by se shrnout, že obecně lze za populismus považovat veškeré jistoty, které stát (ne)garantuje.

Naopak když politik říká třeba to, že problém s migranty vyřeší tím, že do země žádné migranty nepustí, tak je to sice až bizarně jednoduché řešení, nicméně nelze říci, že by bylo nefunkční. Stačí se podívat kolik problémů s migranty mají v  Maďarsku či Polsku a srovnat to s  zeměmi, jako Německo, Švédsko či Francie, kde razí politiku wir schaffen das, a ihned uvidíme kdo je, a kdo není populistou.

„Co kdyby se na volném trhu někdo nebyl schopen sám o sebe postarat? A co kdyby neměl žádné příbuzné ani kamarády, kteří by mu pomohli? A co kdyby lidé (kteří by mimochodem byli instantně cca o 300% bohatší, a už teď velmi často přispívají) nepřispívali vůbec na charity, které by lidem v nouzi pomáhali? Pak by takovýto člověk skončil na ulici. HA! Volný trh nefunguje“.

Této argumentaci říkám cokdyby na třetí, a existuje v mnoha různých obměnách, které mají jedno společné. A sice to, že se jedná o zcela okrajový případ, který je velmi velmi velmi (za každé cokdyby jedno velmi navíc) nepravděpodobný, a pokud by vůbec někoho postihoval, tak to bude necelé procento populace.

Jenom pro představu, bavíme se o člověku, který je těžce postižený (neschopen pracovat), který nemá rodiče, nemá pojistku, nemá žádné příbuzné, známé ani kamarády. A ještě k tomu všemu není žádná charita, která by mu pomohla. To opravdu není většinový občan.

V.2
„Co kdyby si někdo nespořil na důchod. A co kdyby za celou  i přesto, že by nemusel cca 250 dnů z roku pracovat na stát,  nebyl schopen za celou dobu svého produktivního života si něco našetřit, nebo alespoň pořídit něco hodnotného, co by mohl ve stáří prodat. A co kdyby neměl ani žádné děti, nebo známé, kteří by mu pomohli. Pak by v důchodu žil v bídě. HA! Trh nefunguje“.

Takovýto okrajový případ by měl dokazovat selhání trhu, které vede k nutnosti provozovat státní důchodový systém. No něco na tom je. Sice těch lidí, by byla opravdu jen hrstka, ale i tak nikdo neví, jestli třeba nepadne černý Petr zrovna na něj, takže nějaké jistoty garantované státem přece dávají smysl. Stát nám na oplátku za to, že mu celý život platíme daně garantuje, že v důchodu nebudeme žít v bídě. To přeci nezní tak zle.

Proč ale tedy každý 12tý, a z těch seniorů, kteří zůstali sami dokonce každý pátý žije pod hranicí chudoby? Člověk platí celý život daně, a ve stáří žije v bídě. Opravdu je toto ta jistota, o kterou někdo stojí? K čemu je mít jistotu, která není jistá?

Stát garantuje i další sociální jistoty. V čem ale ty sociální jistoty spočívají, když máme více než 60 000 bezdomovců, a dalších 120 000 je ztrátou bydlení bezprostředně ohroženo?

Další odvětví, kde je stát garantem, je zdravotní péče. Dáváme většinu svého příjmu státu s tím, že na oplátku máme jistotu, že když se nám nebude dařit, stát se o nás postará. To je myšlenka, kterou asi lze obhajovat. Zdraví přeci není něco s čím by se mělo obchodovat. Je tu potřeba mít nějakého garanta toho, že nemocný člověk bude ošetřen a efektivně léčen. Není přeci možné nechat někoho bez léčby, jen proto, že na ni nemá peníze.

Proč pak ale musí matka dvou dětí prodat byt, aby měla na léčbu rakoviny, kterou stát odmítl proplatit? Proč stát odmítá platit léčbu otci dvou dětí, který 5 let bojuje s nemocí? Proč se lidé musí skládat na léčbu pacientky s rakovinou, které stát odmítl pomoci? Jediné co stát v oblasti zdravotnictví garantuje, je smrt, když proplácí pouze nefunkční byť levnou léčbu. K čemu je garance, která negarantuje ani to, že i když je na trhu lék s prokázanou účinností, tak se k pacientovi nedostane, protože je prý příliš drahý?

Když člověku není dopřána zdravotní péče kvůli tomu, že nemá na zaplacení je to špatně. Je to důkaz, že trh nefunguje. Když ale stát dělá pořadníky na léčbu, protože nemá peníze, tak je to v pořádku?

Dříve stát garantoval všechno možné. A následkem toho byly fronty a pořadníky na všechno od toaletního papíru, přes auto, po bydlení. Všem je zřejmé, že to nefungovalo. Proč v těch méně podstatných věcech jsme se přesunuli k efektivnímu, tržnímu fungování, a zrovna v těch důležitých pořád setrváváme v neefektivním systému front a pořadníků?

Když si člověk bez vystání státem garantované fronty není schopen ani utřít zadek, je to sice trochu nedůstojné, ale nikdo kvůli tomu asi nezemřel. Ve frontě na léčbu rakoviny, je to ale něco jiného. Pojďme tedy klidně vrátit distribuci toaleťáku do rukou státu, ale nehazardujme s lidskými životy v podobě provozování státního zdravotnictví a důchodového systému. Je to nezodpovědné a nemorální.

Dále stát garantuje bezpečnost, což z pravidla do chvíle, než se objeví nějaké nebezpečí funguje docela dobře.

Stav silnic či školství, které stát také garantuje asi netřeba zmiňovat.

Nikdo asi nebude rozporovat, že stát funguje méně efektivně než volný trh. Důvodem k provozování státu jsou však právě „ty jistoty“, které mají být protihodnotou za menší efektivitu. Pokud by opravdu nějaké jistoty byl stát schopen garantovat, a opravdu by garantoval, že nikdo nebude žít v bídě, že každému bude poskytnuta adekvátní léčba, že silniční infrastruktura bude v perfektním stavu, že na ulicích bude bezpečno a kriminálníci budou dopadeni. Kdyby garantoval, že soudy budou rozhodovat rychle a spravedlivě, bylo by legitimní na toto téma vést diskuzi. Ale když se na všechny tyto odvětví, které má stát v režii, tak vidíme, že je to v nich všech velmi podobné jak s tím toaletním papírem dříve. Slovy kartářky Jolandy je to „velký špatný“.

Stav je ale takový, že jediné co stát dává je iluze jistot.

Celý tento systém funguje jenom proto, že i přes to, že stát bere lidem cca 2/3 jejich výdělku, tak je valná většina schopna se o sebe postarat. Ti co od státu opravdu potřebují pomoct pak ale přichází do styku s tvrdou realitou. Garantovaná jistota se rozplyne jak pára nad hrncem. Je nahrazena frázemi jako pokusíme se / nemáme / nejde / zkuste to jindy / jinde, nebo zapište se do pořadníku, a dejte vědět až umřete, abychom vás si vás mohli škrtnout.

 

Vláda, a především vedení města svou politikou blokování stavby nových bytů docílila toho, že ceny bytů v Praze vzrostly a dále rostou enormním tempem, což vede k tomu, že značná část obyvatel na pořízení nového bytu prostě nemá, a to vede k potřebě hledat řešení.

Kandidáti na primátora se nyní kromě toho, kdo víc zakáže airbnb předhánějí také v tom, kdo postaví více sociálních bytů, a kdo investuje víc miliard do vykupování bytů do městského fondu.

Za normálních okolností by poptávka po bytech při jejich enormně vysoké ceně měla klesat, což by vedlo následně k poklesu jejich cen, a vše by se zase mohlo dostat do normálu. Bude-li ale město investovat miliardy do skupování bytů, bude naopak vznikat tlak na ještě vyšší růst cen.

Připočteme-li fakt, že s cizími penězi nikdo nehospodaří tak efektivně jako se svými, tak dojde k tomu, že už tak přestřelené ceny bytů, budou ještě přeplácené, takže tlak na zvyšování cen bude dvojnásobný.

Výsledek bude ten, že kdo nedostane sociální byt, bude za pořízení vlastního muset zaplatit ještě více. Což povede k tomu, že i ti, kteří by na něj ještě tak tak měli, na něj mít už nebudou a budou odkázáni na sociální bydlení, což je zřejmě cílem politiků. Z člověka žijícího z eráru se velmi rychle stává poslušný volič a obhájce státu. Za nějakou dobu totiž zcela zapomene na to, že se nesamostatnou sockou stal právě kvůli státním zásahům, a naopak bude stát považovat za svého zachránce.

Být bohatý je dobré. Člověk pak nemusí řešit jestli se něčeho nají nebo ne, ale vybírá si co si dá. Neřeší jestli si pořídit auto, ale jaké. Neřeší jestli pojede na dovolenou, ale kam. Obecně lze říci, že když je člověk bohatý, tak nemusí řešit problémy, které řeší chudí.

Velmi podobně to funguje na úrovni státu. V chudých státech je více chudých lidí. V bohatých státech je naopak více těch bohatých. Ano i třeba ve Švýcarsku se najdou chudí lidé „živořící“ na sociálních dávkách, ale i tak budou mít násobně pohodlnější život, než vysoce nadprůměrně vydělávající manažer na Madagaskaru (1).

Bohaté státy s prosperující ekonomikou nemusí řešit věci jako je minimální mzda, protože by za ni stejně nikdo nedělal (2). A dokonce si můžou dovolit něco tak drahého a neefektivního jako je sociální stát. Bohatý stát si může dovolit dotovat všechno možné, mít kvalitní zdravotnictví, vysoké důchody, dobrou dálniční síť atd. atd. Vesměs by se dalo říci, že všechny problémy, které státy řeší jsou zapříčiněné nedostatkem bohatství. K politickým střetům většinou dochází z důvodu, že jedni chtějí dát peníze někam, a jiní zase jinam. Kdyby bylo peněz více, bylo by možné dát všem a k politickým střetům by nemuselo docházet.

Dále v textu budu vycházet z předpokladu, že být bohatý či žít v bohatém státě je dobré. Kdo s tím nesouhlasí, tak nemusí číst dále.

Jak vzniká bohatství

Pokaždé když někdo vyrobí něco o co je ve společnosti dostatečný zájem, tak tím vytváří hodnotu. Pokud se tento proces opakuje, hodnota se kumuluje a vzniká bohatství.

Jestli je o danou věc nebo službu dostatečný zájem zjistíme snadno, a to tak, že společnost za to bude ochotna zaplatit tolik, aby to pokrylo mé náklady + nějaký zisk. Zisk je tou vytvořenou hodnotou, a kumulací zisku vytvářím bohatství.

Naopak jak bohatství nevzniká je přerozdělováním od jednich k druhým, tisknutím peněz, či zvyšováním minimální mzdy. Věřím, že i člověku, který o fungování ekonomiky neví zhola nic bude podvědomě něco nesedět na představě, že když budeme chtít být stejně bohatí jako Němci, tak že stačí 4x zvýšit minimální mzdu, nebo vytisknout hromadu peněz a rozdat je mezi lidi. Kdyby to opravdu bylo takto jednoduché, tak věřím, že i ty nejhorší a nejzkorumpovanější vlády by taková opatření zavedly.

Tvůrci a konzumenti

Existují 2 skupiny lidí. Jedni bohatství tvoří – tedy podnikatelé a jejich zaměstnanci, kteří produkují nějakou hodnotu. Druzí , kteří ho konzumují – úředníci, lidé na sociálních dávkách, pobírači dotací, důchodci, a vesměs všichni, kteří hodnotu neprodukují, ale žijí z hodnoty vyprodukované jinými (3).

Bude-li v zemi více tvůrců, bude země bohatnout. Budou-li v zemi naopak samí konzumenti, a nikdo kdo by bohatství vytvářel, bude země chudnout.

Instantní „spravedlnost“ nebo dlouhodobý blahobyt

Jeden politický přístup se snaží nastolit jakousi instantní spravedlnost, která spočívá v tom, že pokud vidíme něco co považujeme za nespravedlnost, rozhodneme se to vyřešit nějakým příkazem, zákazem, regulací, dotací či daní. O volném trhu si můžeme myslet lecos – je zlý, diskriminační, nespravedlivý, asociální a čert ví co ještě. Jedno mu ale upřít nemůžeme – je efektivní, a efektivita zvyšuje produktivitu. Produktivita zase zvyšuje bohatství.

Aplikováním instantní spravedlnosti se žádné nové bohatství nevytváří. Jenom se přesune odněkud jinam.

Dochází tak k okamžitému efektu, ale vzhledem k tomu, že se jedná o zásah do volného trhu, který je efektivní, tak dochází ke snižování efektivity, produktivity a bohatství. To je cena za instatntní spravedlnost.

Celý sociální systém je jakási forma instantní spravedlnosti namířená ve prospěch konzumentů, na úkor tvůrců. S narůstajícím sociálním systémem se tak poměr vychyluje čím dál více na stranu konzumentů, což vede prohlubování celkové chudoby.

Druhý přístup, který bude spočívat, který se místo instantní spravedlnosti zaměří na dlouhodobé bohatnustí, a tedy podpoře, resp. neházením klacků pod nohy tvůrcům naopak povede k tomu, že ekonomika bude prosperovat a celá společnost bohatnout, a jak jsem psal výše, tak v bohaté společnosti se i chudí mají dobře.

Ne až tak dlouhodobý pohled

Ekonomika, kde produktivním lidem nejsou házeny klacky pod nohy může bez problémů růst stabilně kolem 6, 8 i více procent ročně. Což znamená, že za necelých 10 let, může ekonomika zdvojnásobit svůj výkon. Jinými slovy se lze za necelých 10 let stát 2x bohatší, než jsme nyní (4). Což znamená, že i kdyby se 2 hlavní politické proudy neshodly absolutně na ničem, bylo by dost prostředků pro realizaci obou programů naráz. Měli bychom totiž k dispozici 2 rozpočty místo jednoho.

Mohli bychom zavést onu spornou nadstandardní péči, ne ale za příplatek, ale automaticky pro všechny. Mohli bychom vyřešit financování vysokých škol, bez toho abychom je zpoplatnili. Mohli bychom zrušit regulační poplatek v nemocnici, a přesto by nemocnice měly dostatek peněz. Mohli bychom 2x více dotovat sport, kulturu či 2x více peněz dávat na ekologii. Nemuseli bychom se rozhodovat, zda snižovat daně nebo radši zvýšit důchody. Mohli  bychom udělat oboje. To vše za necelých 10 let divokého kapitalismu.

Z tohoto pohledu se jeví obrovsky nezodpovědné a hloupé razit rovnostářskou politiku instantní „spravedlnosti“. (5)

Naopak zcela správné se jeví razit takovou politiku, která se bude zaměřovat na podporu růstu – respektive jeho nebrždění.

Švédský příklad

V letech 1850 – 1950, kdy tam vládl tvrdý kapitalismus Švédsko zvýšilo HDP na hlavu o 400% a posunulo se z jedné z nejchudších zemí mezi ty nejbohatší. Díky tomu si  může dovolit provozovat tak přebujelý sociální stát jako nyní provozuje. Projídání bohatství, vytvořeného jejich předky sice nebude moci trvat věčně, ale minimálně ještě pár jednotek či desítek let to fungovat může.

Hlavní myšlenky článku

• v bohaté zemi je možné mít velmi malý sociální systém, a přesto se chudí budou mít lépe, než v chudé zemi s obrovským sociálním systémem
• prosperující ekonomika není něco z čeho těží jenom bohatí podnikatelé. Těží z toho kromě nich celá společnost, tedy i jejich zaměstnanci, důchodci, sociálně slabí atd.
• je možné za necelých 10 let zdvojnásobit produktivitu
• není nutné zrušit celý sociální systém a instantní spravedlnost, je ale dobré uvědomit si, že cena těchto vymožeností je obrovská a v jejím důsledku se všichni mají hůře

Dodatečné vysvětlivky:

(1) Má-li bohatá země např. 4x větší HDP na hlavu, než chudá země. Může si dovolit dávat na sociální výdaje, všemožné dotace atd. procentuálně 2x méně, a i tak na to dají 2x více, než v chudé zemi. Bohatá země bude mít také výrazně lepší infrastrukturu a další služby, čili kvalita života zde bude výrazně více než 2x vyšší.

(2) Představte si, že jsou 2 ostrovy, kde na každém žije 10 lidí. Na jednom ostrově je 1 podnikatel a všichni ostatní jeho zaměstnanci (popř. nezaměstnaní), a na druhém ostrově je 9 podnikatelů, kteří se přetahují o jednoho jediného člověka, který je ochoten se nechat zaměstnat.

Na jakém ostrově bude větší přirozený tlak na růst mezd a zlepšování zaměstnaneckých podmínek? Myslím, že je to zřejmé.

Je tedy v nejlepším zájmu zaměstnanců, aby v zemi bylo co nejvíce podnikatelů, a tedy co nejméně překážek podnikání. Kromě toho, že budou mít možnost vybírat si z více zaměstnavatelů, tak budou mít i větší šanci začít podnikat sami.

(3) Označení za konzumenty není myšleno v jakkoliv negativním smyslu. Je to holé konstatování faktu, že existují lidé, kteří hodnoty tvoří, a lidé kteří je konzumují. Pokud člověk celý život peníze vydělával, byl tvůrcem. Nicméně ve chvíli kdy odejde do důchodu (přestane vydělávat) se stává konzumentem.

(4) Komu to nevychází doporučuji zjistit co je to složené úročení.

(5) Lze namítnout, že lidi zajímá co je dnes, a ne co bude za 10 let. Troufnu si ale tvrdit, že je to nezopovědné. Ano je příjemnější půjčit si od Providentu a jet na dovolenou, je příjemější rozprodat rodinné dědictví a pořádně si užít. Nemyslím si ale, že je to zodpovědné. Natož takovýto pohled aplikovat v politice pro celou zemi.

Losna je super. Zvyšuje daně a odstraňuje tím nespravedlnost ve společnosti. Je solidární. Když naopak Losna snižuje daně, tak podporuje ekonomiku.

Když ale zvyšuje daně Mažňák je to ekonomický diletant, co dusí hospodářský růst. Naopak kdyby se rozhodl daně snížit, byla by to jasná známka toho, že je asociální a jde na ruku velkopodnikatelům.

Každý rozumný člověk volí Losnu. Nejen pro jeho fundované ekonomické názory, ale i proto, že se nebojí chopit se kontroverzních témat, na které by si nikdo jiný netroufl. Ač si je vědom, že ho to může stát politické body, troufne si řešit i problémy, které nás v současnosti ještě netrápí, ale v budoucnu mohou mít obrovské dopady – jako třeba globální oteplování. Je to člověk, co umí hledět do budoucnosti. Losna ale téma nevyužívá ke strašení. Jenom poukazuje na jeho katastrofické dopady v budoucnosti.

Losna striktně odmítá Mažňákovu politiku, kdy pomocí strachu, například z uprchlíků, se kterými zatím žádný problém nemáme (a v nejbližších letech ani mít nebudeme), manipuluje lidmi. Losna se nebojí označit své politické konkurenty za rasity, xenofoby, populisty či asociály. Nenálepkuje. Jen nazývá věci pravými jmény.

Voliči Mažňáka nejsou schopni racionální diskuze, a předkládat validní argumenty – místo toho se uchylují k osobním útokům. Proto se s nimi vůbec nemá smysl bavit. Navíc jsou to omezení ignoranti s maximálně základním vzděláním, takže by to stejně nepochopili.

Losna se neplete. Mažňákovci jen nechápou, že má pravdu.

Mažňákovci to v drobných obměnách vidí přesně opačně.

Jedni i druzí jsou postiženi. Postiženi Losnomažňákovstvím.

Losnomažňákovství je porucha mozku, která nám neumožňuje dívat se na věci objektivně a v menší či větří míře jí trpí téměř každý.

Postižený člověk se pak názorově zcela odevzdá svému favoritovi, a začíná hodnotit věci dle jiných kritérií, než předtím.

Výroky a činy nejsou hodnoceny podle toho, jaké opravdu jsou. Hlavním kritériem je to, kdo je pronesl či vykonal.

Lidé nejsou hodnoceni na základě fakt. Ale naopak.

Pravdu není potřeba hledat, ta je totiž zřejmá. Fakta pak slouží jenom k tomu, aby pravdu potvrdily. Fakta, která odporují „pravdě“, jsou chybná.

Velmi nebezpečné na této nemoci je, že pro postiženého člověka se najednou stává život velmi pohodlný. O pravdě již není nutné pochybovat. Je najednou jasná na první pohled. Kdo pochybuje, je zmanipulován.

Řekl to Losna? Pak je to pravda a je to správné.
Řekl to Mažňák? Pak je to lež, a je to špatné.

Takto jednoduché to je.

V první fázi nemoci nakažený člověk ztrácí ochotu pochybovat o výrocích svého favorita. Po nějaké době ale mozek začne lenivět a nemoc pak přechází do druhé, podstatně nebezpečnější fáze, kdy mozek důsledkem dlouhodobého zakrňování ztratí nejen ochotu, ale i schopnost podrobovat Losnovi (nebo Mažňákovi) výroky kritice. Schopnost vyhodnocovat informace netýkající se Losny nebo Mažňáka je v tuto chvíli ještě zachována.

Třetí fáze spočívá v tom, že mozek zcela ztratí schopnost vyhodnocovat pravdivost jakýchkoliv informací, a utváření názoru na základě neutrálních fakt.

Když si člověk přečte nějaký rozhovor, bez nápovědy pak vůbec neví, co si o tom má myslet. Není schopen vyhodnotit zda je to důležité nebo ne. Zda je to správné či špatné. Zda je to pravda, či lež.

Musí čekat na to, jestli k tomu zaujme nějaké stanovisko jeho guru (nebo anti-guru). A pokud se tak stane, najednou veškerá mlha zmizí, a je to vše jasné. Ten či onen je  špatný, protože říká to či ono, a to je v rozporu s názorem guru.

Výhoda pro postiženého je, že většina médií má svého guru, tak jako oni zvoleného, takže se jen velmi málo často stává, že by byly zveřejňovány holá fakta, která by nás mohly zmást. Ať už z titulku, nebo z komentáře žurnalisty většinou ihned víme, co si myslet ono jádro sdělení pak vlastně ani není nutné číst.

Třetí fáze je konečná a pro mnoho lidí již není cesty zpět. Stávají se z nich jakési zombie slepě papouškující názory svého guru.

Pokud člověk nechce aby se z něho stala tupá zombie, neměl by podlehnout pohodlnosti v první fázi Losnomažňákovství a nenechat mozek zcela zakrnět. V pozdějších fázích se totiž může jednak o trvalé poškození.

P.S. Podobnost Losny s progresivním levicovým liberálem (známým též pod pojmy sluníčko, nebo pražká kavárna) je čistě nenáhodná.