Vzhledem k tomu, že se názorově nacházím kdesi mezi ancapem a minarchismem, tak by se nabízelo udělat reformy ve smyslu zrušit drtivou většinu státem poskytovaných služeb, a daní bez náhrady. Takový program by ale bohužel, byť by vedl k dramatickému růstu prosperity, preferovalo tak 0,01% obyvatel, a nemá tedy moc šanci na úspěch. Proto jsem vymyslel řadu kompromisních reforem, které by etatistům nesebrali jejich „jistoty“ (slovo jistoty píšu do uvozovek, protože to ve skutečnosti, žádné jistoty nejsou – blíže v článku Státní jistoty), a zároveň by lidem, co preferují spíše svobodu a prosperitu umožnily fungovat, a společnost by tak mohla bohatnout.
Reforma č. 1 – crowdfundingový rozpočet
Crowdfundingový rozpočet by znamenal, že před schvalování rozpočtu by jednotlivá ministerstva sepsala seznam projektů, služeb a činností, které chtějí v následujícím roce realizovat, přičemž ke každému by připsaly, kolik to bude stát. Každý člověk by pak sice daně musel normálně platit, ale měl by možnost určit do čeho půjdou. Buď by mohl „investovat“ do konkrétních projektů jednotlivých ministerstev, nebo by „investoval“ do ministerstva jako takového, a rozhodnutí, do jakých konkrétních projektů peníze půjdou by si pak rozhodlo ono ministerstvo.
Pokud by se s tím ovšem člověk nechtěl nijak zabývat, mohl by zkrátka říci, že rozdělení svých daní nechává na té či oné straně.
* Byly by stanovené určité minimální standardy (jistoty, chcete-li), na které by muselo být vždycky. Např. u ministerstva dopravy by bylo minimum peněz, které tam půjde takové, které by stačilo na opravu a údržbu stávající infrastruktury. U zdravotnictví by to zas byla nějaká úplně základní péče…
** Když by nějaké ministerstvo vybralo více peněz, než kolik poptávalo, tak by mohlo peníze přerozdělit jiným ministerstvům, dle vlastního uvážení.
Výsledkem by bylo
- Ministerstva by byla nucena k tomu, připravovat kvalitní projekty s ohledem na to, o co mají lidé zájem (jinak by moc peněz nevybrala)
- Lidé by měli větší kontrolu nad tím, kde jejich peníze končí
Reforma č. 2 – funkční soudní systém místo všemožných inspekcí
Aktuální systém všech možných inspekcích, které hlídají dodržování toho či onoho, a deklaratorně hájí běžné spotřebitele ve skutečnosti funguje tak že, jsou využívány spíše jako nástroj konkurečního boje. Ikdyž se na určitou inspekci obrátí reálně nějak podvedený zákazník, tak výsledkem je maximálně to, že firma dostane pokutu, ale místo toho, aby její výtěžek šel k poškozenému, tak jde do státního rozpočtu.
Jako lepší způsob se mi jeví to, že by stát všechny tyto inspekce zrušil, a místo nich poskytoval bezplatné právní služby. Pokud by se tedy zákazník cítil podveden, mohl by obrátit na státní advokáty, kteří by jeho případ posoudili, a v případě, že by viděli šanci na úspěch, tak by ho zastupovali v soudním sporu. Z vyhraných soudních sporů by si pak část ponechávali na svůj provoz, a zbytek by šel poškozenému. Ve výsledku by tedy provoz takovéhleho úřadu mohl být vesměs bez nutnosti hrazení z veřejného rozpočtu.
Výsledkem by tedy bylo
- ušetření miliard ze státního rozpočtu
- dosažení toho, že pokud je někdo něčím poškozen, tak primárně získá náhradu škody on sám
Reforma č. 3 – sloučení všech daní a odvodů do jedné daně
Je zcela absurdní, že člověk musí samostatně platit zdravotní pojištění, sociální, daň z příjmu atd.. místo toho, že máme několik různě počítaných daní, by se prostě stanovila jedna daň, která by byla jejich součtem, a následné rozdělení v rámci státního rozpočtu by se provedlo až na straně státu.
Výsledkem by bylo
- obrovský úbytek byrokracie
Reforma č.4 – důchodový systém
Běžně rozšířená je představa, že zatímco podprůměrně a průměrně vydělající lidé na důchodovém systému vydělávají, přičemžto celé platí jenom nějací superboháči. Představa je to sice pro většinu lidí zřejmě líbivá, nicméně lichá. Dle mých výpočtů člověk s průměrnou mzdou prodělá za svůj život na důchodovém systému cca 2 miliony. Dokonce i člověk pobírající minimální mzdu prodělá více než půl milionu. Státní důchodový systém je tedy extrémně nevýhodný v podstatě pro všechny pracující.
Povinný státní důchodový systém je tedy nutné zrušit (samozřejmě ale postupně s ohledem na lidi co jsou aktuálně v důchodu, nebo před-důchodovém věku).
Výsledkem by bylo
- snížení závislosti lidí na státu
- zlepšení finančí situace drtivé většině populace
- zachování určitých jistot
Reforma č.5 – garantované životní minimum místo všech sociálních dávek.
Sociální dávky smrsknout do jené dávky ve výši životního minima, které by měl každý zaručen. Životní minimum by se u určitých lidí počítalo různě podle jejich situace, např. když je někdo invalida, nebo vyživuje děti, nebo má jiné objektivní nutné náklady.
Touto jednou dávkou by byl i nahrazen důchod pro to minimum lidí, kteří by si nebyli schopni naspořit na důchod.
Výsledkem by bylo
- značná úspora
- zjednodušení systému
- zachování jistot
Reforma č.6 – podpora umění či sportu
Umění či sport jsou typické věci, které nejsou nic nezbytného, nicméně pro jednu část lidí je to straně důležité, a pro jinou zase zbytečnost. To zda na něco přispívat či ne by bylo zcela elegantně řešeno crowdfundingovým rozpočtem.
Další formou podpory umění by mohlo být poskytování veřejného prostoru. Umělci by mohli produktovat svá díla, a domlouvat s městy jejich umisťování. Na uměleckých dílech by byly umístěné QR kódy pro rychlé platby, a lidé, kterým by se dané dílo líbilo, by ho mohli finančně podpořit, přičemž vybraná částka by se pak nějakým poměrem rozdělovala mezi umělce, a město.
Výsledkem by bylo
- na podpoře věcí by nemuseli podílet ti, kteří nechtějí
- pokud by o určité věci byl zájem, pak by jejich podpora mohla být dokonce výrazně vyšší než dnes
- města by měla motivaci vystavovat na volných prostranstvích takové umění, které lidem nejvíce líbí
Reforma č. 6 – zřízení dotačního fondu
Prvotní příjem dotačního fondu by byl skrz crowdfungivový rozpočet, nicméně postupně by tento fond měl být finančně víceméně nezávislý.
Aktuálně dotace fungují tak, že občas se dávají do něčeho, co je ztrátové (ale je to dejme tomu v jakémsi veřejném zájmu), a jindy naopak do něčeho, na čem se konkrétní osoby slušně napakují. Čímž nemyslím, že je to forma nějakého podvodu, ale prostě se podpoří nějaký startup, ze kterého vyroste miliardová firma, která vyroste z veřejných peněz, ale zisky privatizuje.
Dotace by tedy měly fungovat spíše formou investic, a sice, že pokud některý z dotovaných projektů uspěje, a bude vydělávat, tak část jeho zisku půjde zpět do dotačního fondu, kde bude moci být využívána k podpoře jiných nových projektů.
Výsledkem by bylo
- víceméně finanční nezávislost fondu na státním rozpočtu = značná úspora státního rozpočtu
- zrušení systému socializace ztrát a kapitalizace zisků
Reforma č. 7 – možnost opt outu ze státních služeb pro nízkopříjmové
Myslím, že napříč společností panuje shoda na tom, že státní služby jsou mizerné a drahé. Logickým řešením by tedy byla možnost opt outu ze státních služeb, který je ale často odmítán kvůli tomu, že by ho údajně využili jen bohatí, a v systému by pak nebylo dostatek peněz pro „solidární“ financování služeb pro chudé.
Pro začátek bychom tedy mohli umožnit opt out jenom lidem s maximálně průměrnou mzdou. Přičemž by pak lidé velmi rychle zjistili, že využívat státní služby hrazené z veřejných peněz vlastně není výhodné ani pro většinu nízkopříjmových. Lidé by velmi brzy zjistili, že v soukromém sektoru si mohou dopřát kvalitnějších služeb, za méně peněz.
Aby časem nezvnikla nesmyslná situace, že se na mizerných státních službách budou podílet pouze bohatí lidé, kteří o ně mají nejmenší zájem, by bylo nutné zavést mechanismus, který by postupně umožil opt out všem. Mohlo by to fungovat například tak, že za každého nízkopříjmového, který opt outu využije by se mohl ze státních služeb vymanit i jeden bohatý. A nebo to prostě po pár letech zrevidovat, a pokud by opt out pro chudé fungoval dobře, tak ho jednoho dne povolit pro všechny.
Výsledkem by bylo
- obrovské zefektivnění služeb, na které má aktuálně monopol stát
- zachování možnosti využívat státních služeb pro ty, kteří o to mají zájem i do budoucna
Reforma č. 8 – navázání státního rozpočtu na růst HDP
Někde mají v ústavě zakotvenou povinnost mít vyrovnané rozpočty. To mi přijde zbytečně rigidní. Ideálním řešením by podle mě bylo navázání státního rozpočtu na růst HDP. Tzn. že při propadu ekonomiky o 5% by vláda měla možnost se zadlužit o 5%. Naopak při růstu o 5% by měla vláda povinnost 5% ušetřit. Z ušetřených peněz by se do určité míry tvořila rezerva pro horší roky, a následně, když by rezerva byla plná, by byla povinnost o ušetřené peníze v jednom roce naplánovat o to menší daňový příjem v roce dalším.
Reforma č. 9 – hledět na rychlost, nikoliv na cenu či protikorupčnost
Řekněme, že po určité dálnici projede za den 100 000 lidí, a každý den jim to ušetří hodinu času. Celkem tedy 100 000 člověkohodin denně, což při nějaké normálně mzdě řekněme 200,- za hodinu dělá 20 000 000 korun denně.
Pokud se výstavba této dálnice kvůli čemukoliv zpozdí o 1 rok, vzniknou na první pohled neviditelné vícenáklady v hodnotě cca 7mld.
Pokud tedy někdo postaví dálnici rychle, byť ji třeba o 1mld prodraží, je to pořád nesrovnatelně lepší řešení, než 1mld ušetřit díky supertransparentním a superzdlouhavým výběrovým řízením, které stavbu o 1 rok protáhnou.
Do ceny by tedy měly být vždy zohledňovány i tyto na první pohled neviditelné náklady.
Reforma č. 10 – dobrovolná zodpovědnost politiků
V souvislosti s přípravou jednotlivých projektů a crowdfundingu by politici měli možnost udělat nějaký závazek, ať už finanční, vsadit pobyt v kriminálu, nebo cokoliv dalšího.
Pro politiky by tato možnost byla dobrovolná, a nikdo by k tomu nebyl nucen. Na druhou stranu lidé by si mohli při „investování“ do jednotlivých projektů filtrovat podle toho, kde je dána nějaká záruka, a je pravděpodobné, že by spíše peníze nasměrovali tam, kde uvidí větší odhodlání závazek splnit, a tedy i nějakou záruku.