„Co kdyby se na volném trhu někdo nebyl schopen sám o sebe postarat? A co kdyby neměl žádné příbuzné ani kamarády, kteří by mu pomohli? A co kdyby lidé (kteří by mimochodem byli instantně cca o 300% bohatší, a už teď velmi často přispívají) nepřispívali vůbec na charity, které by lidem v nouzi pomáhali? Pak by takovýto člověk skončil na ulici. HA! Volný trh nefunguje“.
Této argumentaci říkám cokdyby na třetí, a existuje v mnoha různých obměnách, které mají jedno společné. A sice to, že se jedná o zcela okrajový případ, který je velmi velmi velmi (za každé cokdyby jedno velmi navíc) nepravděpodobný, a pokud by vůbec někoho postihoval, tak to bude necelé procento populace.
Jenom pro představu, bavíme se o člověku, který je těžce postižený (neschopen pracovat), který nemá rodiče, nemá pojistku, nemá žádné příbuzné, známé ani kamarády. A ještě k tomu všemu není žádná charita, která by mu pomohla. To opravdu není většinový občan.
V.2
„Co kdyby si někdo nespořil na důchod. A co kdyby za celou i přesto, že by nemusel cca 250 dnů z roku pracovat na stát, nebyl schopen za celou dobu svého produktivního života si něco našetřit, nebo alespoň pořídit něco hodnotného, co by mohl ve stáří prodat. A co kdyby neměl ani žádné děti, nebo známé, kteří by mu pomohli. Pak by v důchodu žil v bídě. HA! Trh nefunguje“.
Takovýto okrajový případ by měl dokazovat selhání trhu, které vede k nutnosti provozovat státní důchodový systém. No něco na tom je. Sice těch lidí, by byla opravdu jen hrstka, ale i tak nikdo neví, jestli třeba nepadne černý Petr zrovna na něj, takže nějaké jistoty garantované státem přece dávají smysl. Stát nám na oplátku za to, že mu celý život platíme daně garantuje, že v důchodu nebudeme žít v bídě. To přeci nezní tak zle.
Proč ale tedy každý 12tý, a z těch seniorů, kteří zůstali sami dokonce každý pátý žije pod hranicí chudoby? Člověk platí celý život daně, a ve stáří žije v bídě. Opravdu je toto ta jistota, o kterou někdo stojí? K čemu je mít jistotu, která není jistá?
Stát garantuje i další sociální jistoty. V čem ale ty sociální jistoty spočívají, když máme více než 60 000 bezdomovců, a dalších 120 000 je ztrátou bydlení bezprostředně ohroženo?
Další odvětví, kde je stát garantem, je zdravotní péče. Dáváme většinu svého příjmu státu s tím, že na oplátku máme jistotu, že když se nám nebude dařit, stát se o nás postará. To je myšlenka, kterou asi lze obhajovat. Zdraví přeci není něco s čím by se mělo obchodovat. Je tu potřeba mít nějakého garanta toho, že nemocný člověk bude ošetřen a efektivně léčen. Není přeci možné nechat někoho bez léčby, jen proto, že na ni nemá peníze.
Proč pak ale musí matka dvou dětí prodat byt, aby měla na léčbu rakoviny, kterou stát odmítl proplatit? Proč stát odmítá platit léčbu otci dvou dětí, který 5 let bojuje s nemocí? Proč se lidé musí skládat na léčbu pacientky s rakovinou, které stát odmítl pomoci? Jediné co stát v oblasti zdravotnictví garantuje, je smrt, když proplácí pouze nefunkční byť levnou léčbu. K čemu je garance, která negarantuje ani to, že i když je na trhu lék s prokázanou účinností, tak se k pacientovi nedostane, protože je prý příliš drahý?
Když člověku není dopřána zdravotní péče kvůli tomu, že nemá na zaplacení je to špatně. Je to důkaz, že trh nefunguje. Když ale stát dělá pořadníky na léčbu, protože nemá peníze, tak je to v pořádku?
Dříve stát garantoval všechno možné. A následkem toho byly fronty a pořadníky na všechno od toaletního papíru, přes auto, po bydlení. Všem je zřejmé, že to nefungovalo. Proč v těch méně podstatných věcech jsme se přesunuli k efektivnímu, tržnímu fungování, a zrovna v těch důležitých pořád setrváváme v neefektivním systému front a pořadníků?
Když si člověk bez vystání státem garantované fronty není schopen ani utřít zadek, je to sice trochu nedůstojné, ale nikdo kvůli tomu asi nezemřel. Ve frontě na léčbu rakoviny, je to ale něco jiného. Pojďme tedy klidně vrátit distribuci toaleťáku do rukou státu, ale nehazardujme s lidskými životy v podobě provozování státního zdravotnictví a důchodového systému. Je to nezodpovědné a nemorální.
Dále stát garantuje bezpečnost, což z pravidla do chvíle, než se objeví nějaké nebezpečí funguje docela dobře.
Stav silnic či školství, které stát také garantuje asi netřeba zmiňovat.
Nikdo asi nebude rozporovat, že stát funguje méně efektivně než volný trh. Důvodem k provozování státu jsou však právě „ty jistoty“, které mají být protihodnotou za menší efektivitu. Pokud by opravdu nějaké jistoty byl stát schopen garantovat, a opravdu by garantoval, že nikdo nebude žít v bídě, že každému bude poskytnuta adekvátní léčba, že silniční infrastruktura bude v perfektním stavu, že na ulicích bude bezpečno a kriminálníci budou dopadeni. Kdyby garantoval, že soudy budou rozhodovat rychle a spravedlivě, bylo by legitimní na toto téma vést diskuzi. Ale když se na všechny tyto odvětví, které má stát v režii, tak vidíme, že je to v nich všech velmi podobné jak s tím toaletním papírem dříve. Slovy kartářky Jolandy je to „velký špatný“.
Stav je ale takový, že jediné co stát dává je iluze jistot.
Celý tento systém funguje jenom proto, že i přes to, že stát bere lidem cca 2/3 jejich výdělku, tak je valná většina schopna se o sebe postarat. Ti co od státu opravdu potřebují pomoct pak ale přichází do styku s tvrdou realitou. Garantovaná jistota se rozplyne jak pára nad hrncem. Je nahrazena frázemi jako pokusíme se / nemáme / nejde / zkuste to jindy / jinde, nebo zapište se do pořadníku, a dejte vědět až umřete, abychom vás si vás mohli škrtnout.